Kamínek
Kamínek
Kamínek poznání vložil‘s mi do dlaní,
pichlavý oblázek, co z nebe spad.
Mysl mou blýskavá myšlenka pohání,
uvidím svítání, možná a snad.
Kamínek mění se v zdánlivé vnímání,
že osud zůstává tak, jak je dán.
Přichází také maličké zklamání,
já nejsem královna, ty nejsi král.
Magický okamžik tak náhle zaniká,
kamínek není, zbyl tu jen prach.
To se nás ale již toliko netýká.
Zbyla tu dýka a jeden vrah.
S volností nabytou odlétám pryč.
Tělo mé už mě tak nezebe.
Duše je volná, tělo si znič.
Dušička plachtí si tiše a do nebe.
Na chladný kámen slzička ukápla,
nevrátíš duši již do těla.
To já jsem tvou naději zašlápla,
vím, že se to nedělá.
Na duši čeká jiný to svět,
čas byl vyměřen, tak šla zas dál.
Vrátí se však jednou zase a zpět,
tělo bude jiné, bude to král.